Přijde mírně přiopilý zelenáč letním podvečerem k ohni na skalním výběžku.
V závětří u něj sedí dva drsňáci, fajfky v hubě, lahve po ruce a debužírujou.
Zelenáčovi se to líbí, tak řekne ahoj a přisedne si.
Vybalí feldflašku s rumem, lokne si, a dá se do řeči: "Hele, jsem tu poprvé, stojí to tu za to?"
Levej drsňák chvíli mlčí pak si po pozorně prohlídne: "Jo, my sme tu furt. Je to tu vážně mimořádný místo."
"V čem? Myslíš ten rozhled?"
"Jo, rozhled je tu fajn. Ale myslil jsem něco jinýho. Vidíš ten balvan na konci výběžku? Vítr, co fouká zezdola z údolí, naráží na skálu tak zvláštním způsobem, že když skočíš dolů, uletíš jenom pár metrů a hodí tě to zpátky. Fakt rarita, viď Džóny?" otočí se k druhýmu.
Zelenáč zkoprní. "Kecáš, vole. Dyk je to blbost."
Místo odpovědi drsňák odloží opatrně fajfku, sundá klobouk, zvedne se, vyleze na balvan a skočí.
A opravdu uletí sotva deset metrů, zastaví se ve vzduchu a pak, jako by ho něco nadzvedlo proletí pozpátku na balvan kde s cvaknutím podpatků dosedne. "Je to dost sranda, chce to jen trošku vodvahy, měl bys to taky zkusit" řekne se širokým úsměvem a vrátí se k ohni.
Zelenáč, který to sleduje s otevřenou hubou zaváhá, pak si párkrát lokne, a aby se nezadal, dojde k balvanu, vyleze na něj, chvilku přešlapuje v závanech větru a pak skočí.
Letí deset metrů, dvacet, třicet, padesát ... a pak se se vzdáleným plácnutím rozmázne o skálu.
U ohně je chvilku ticho, pak dosud mlčící kamarád vytáhne fajfku z huby, zkušeně si odlivne do plamenů a suše utrousí: "Poslyš, Supermane, ty když se napiješ, seš vážně pěkná svině!".