Starý, velmi unaveně vypadající pes se mi nedávno zatoulal dodvora.
Byl dobře živený, a podle pěkného obojku a čistoty kožichu, bylo zřejmé,
že on něj bylo dobře postaráno. Kývajíc přátelsky ocasem a s hloupým úsměvem,
jaký umí jenom psi, přišel pokorně za mnou a nechal se pohladit po hlavě.
Celý šťastný, že jsem ho neodmítl se oklepal a sledoval mě domů. Kráčel pomalu
po chodbě, pouze očichal nabídnutý pamlsek, lehnul si na koberec do kouta a za
chvíli už spal. Po hodině spánku se postavil, oklepal, a znovu přátelsky přitom vrtíc
ocasem odkráčel ke dveřím. A já jsem ho pustil ven. Příští den se vrátil, znovu mě
pozdravil na dvoře, šel dovnitř na stejné místo a v koutě zase asi hodinu spal.
Tohle se opakovalo po několik týdnů...
Celý zvědavý jsem napsal a připnul mu na obojek kousek papíru se vzkazem:
"Rád bych zjistil, kdo je majitelem tohoto nádherného a milého psa a zeptal se,
jestli víte, že skoro každé dopoledne váš pes přijde do mého domu a hodinu se
tu vyspí?" Následující den se pes přišel vyspat s odpovědí připevněnou na obojku:
"Jmenuje se Rusty a žije v rušné domácnosti se šesti dětmi, dvě z dětí jsou méně
než tříleté... snaží se jenom odpočinout si a vyspat se.
Mohla bych s ním zítra přijít i já?"